Dogfrisbee akce v polské Vratislavi patří k těm nejlepším v Evropě. Letos se však organizátoři opravdu blýskli. Víkendové závody byly nejen kvalifikací na světové finále, ale v pátek navíc proběhl seminář pro hráče s královnou dogfrisbee, Melissou Heeter.

Jelikož je Melissa zkušenou hráčkou (je první ženou, která zvítězila ve světovém finále) s dlouholetou praxí ve výcviku zvířat, očekávala jsem od semináře hodně. Po krátkém představení jednotlivých týmů odstartovala práce se psy. Hned u prvního účastníka, Slávka s Magišem, bylo jasné, že si ze semináře odneseme spoustu užitečných rad a podnětných nápadů. Tato dvojice chtěla vyřešit přílišnou splašenost psa, který při pohledu na disk vypíná.

„Lehni, maniaku!“

Melissa doporučila psa nechat zalehávat. Psi s tak ohromnou chutí do hry nemají čas přemýšlet. Kromě podskočených či přeskočených disků je i větší riziko, že se pes zraní – pro psa je hlavní dostat se k disku, bez ohledu na následky. Proto měl Slávek psovi hodit krátký hod do strany a pak ho nechat zalehnout. Další krátký hod (v podstatě krátký cik-cak) a „lehni!“… Magiš musel „přepínat“ ze svého zběsilého šílenství do klidu a zpátky. Pes se takto jednak učí vnímat – musí poslouchat povely, jinak hra nepokračuje – a zároveň má čas myslet a trochu se zklidnit. Postupem času, jakmile pes pochopí princip lehni = přemýšlej, Melissa takto „šíleného“ psa zalehává jen pokud mine disk, nebo skočí bez rozmyslu. Jestli to funguje? Kdybych to neviděla na vlastní oči, asi bych jen tak nevěřila. Stačilo pár hodů a jinak bláznivý Magiš se začal opravdu lépe soustřeďovatt na chytání a skoky.

„Ty taky, jemňátko.“

Během semináře nám Melissa ukázala i absolutně opačné využití povelu „lehni!“. Jak se ukázalo, zalehávání je velmi užitečná pomůcka také při tréninku s jemnými psy. Takoví psi jsou velmi citliví na náladu svého hráče. Proto, začíná-li být hráč během hry rozladěný, doporučuje Melissa psa v klidu zalehnout a na chvíli se od něj vzdálit. Jakmile se člověk uklidní, může se vrátit k psovi a hra pokračuje. V tomto případě slouží „lehni!“ jako jakási bariéra mezi psem a negativními emocemi jeho pána.

Povely, povely, povely

Jak nám Melissa několikrát zdůraznila, je důležité ve frisbee používat také slovní povely. Někdo zastává názor, že stačí řeč těla. S tím ale Melissa nesouhlasí. Především u složitějších figur a sekvencí (kdo někdy viděl japonský freestyle, ví o čem mluvím) psům dáváme tělem signál pro něco jiného, než co po něm opravdu chceme. Slovní povel bychom měli mít alespoň pro vaulty. Vault je pro psa poměrně náročný prvek. Musí se odrazit z těla psovoda, které je často do poslední chvíle v pohybu, chytit disk vysoko nad zemí a bezpečně dopadnout. Aby tohle všechno dokázal, potřebuje se na skok připravit. Aby se mohl připravit, potřebuje vědět, co přijde. Proto bychom měli mít pro vault i slovní povel. Hráč by měl mít slovní povel zautomatizovaný natolik, že nad ním nepotřebuje přemýšlet. Měl by ho říkat tak samozřejmě, jako hází diskem. Povel říká před každým vaultem, a to i u zkušených psů. Pouze u vaultovacích sekvencí stačí oznámit jen první vault.

Ke mně čelem

Úplně první povel, který Melissa své psy učí, je „front“. Pro psa to znamená dostat se do pozice čelem proti psovodovi. Když potom začíná s nácvikem flipů, používá „front“ na konci každého flipu, aby se tak pes naučil správně dotahovat požadovaný pohyb. Navíc tento povel používá jako záchranu, „ztratí-li“ psa v průběhu sestavy.

Pozor na tréninkový stereotyp

Psi, zejména ovčácká plemena, velmi rychle pochytí určitý vzorec chování. Pokud je náš trénink stereotypní, tzn. postupujeme stále ve stejném pořadí, psi se přestanou soustřeďovat, začnou předvídat a jednat automaticky. Nejnápadnější je to u minidistance. Psi brzy pochopí, že celá hra se skládá jen z „oběhnout“ a „letět pro disk“. Začnou si hru přizpůsobovat – pouští disk daleko od psovoda; vybíhají dřív, než je hráč připraven, a především border kolie si nadbíhají do zbytečných oblouků. Proto, až pes pochopí, co se po něm žádá, bychom měli průběh cvičení obměňovat. Nenecháme psa například pokaždé oběhnout. Jednou po něm chceme proběhnutí mezi nohama, podruhé otočku, potřetí ho necháme oběhnout a zalehneme ho… Psa tak udržíme soustředěného a pozorného. To samé platí i u freestylových sekvencí. Jakmile si je pes zažije, v tréninku sem tam něco změníme.

Melissa a vaulty

Kromě toho, že je Melissa první ženou, která vyhrála světové finále, je také hráčem, který to dokázal bez jediného vaultu v sestavě. Melissa má na vaulty poněkud osobitý názor: vaulty jsou pro ni v podstatě pomůcka pro psy, kteří nemají dostatečně efektní skoky. Jak sama říká, se psem, který skvěle skáče, by vaulty vůbec nedělala. Takovému psovi stačí overy. A když už se rozhodne použít vaulty, tak v přímé linii. Ne tzv. reverse vaulty (pes se od hráče v podstatě odráží do salta vzad). Všeobecně ale platí, že aby byl vault hezký, musí být dost místa mezi tlamou psa a hozeným diskem. To neznamená házet disk co nejvýš, ale odhazovat ho včas. Pro psa je u vaultu lepší skočit víc do dálky a v podstatě dopadnout do běhu, než vyskočit do výšky a dopadnout těsně za hráče.

„C“ flipy

Další zajímavou „novinkou“ byly tzv. „C“ flipy. V Evropě jsou běžně k vidění flipy, kdy pes chytá disk v podstatě při saltu vzad. Hráč disk hází více méně svisle, psovi nad hlavu. Pes dopadá nejprve na přední nohy, potom na zadní. Melissa nám ukázala, co se skokem provede hození disku vodorovně – tzv. floater – vedle psa. V takovém případě pes vyskakuje nahoru, ve vzduchu se stočí do tvaru písmene „c“ – v podstatě nad zemí provede otočku – chytá disk a dopadá na všechny čtyři nohy. Takovýto dopad je pro psa šetrnější.

Kam s diskem?

Řeč je o overech. Skoro mi připadá, že co instruktor, to názor. Zřejmě všechny české týmy se až doposud řídily radami z předchozích seminářů, že disk hozený před překážku je pro psa signálem pro over (na rozdíl od vaultu, kdy je disk až za překážkou). Melissa naopak zastává názor, že disk by měl být za překážkou. Hodíme-li disk před překážku, pes vyskočí, chytí disk a pak musí ještě přeletět překážku. Odměna-disk je na začátku skoku. Krátíme tak celý skok psa. Navíc jemní psi mohou mít problém over takto provést – musejí se odrazit brzy, disk je před překážkou, a mohou mít pak strach z nárazu do hráče. Hráči dále často chybují v tom, že psovi disk drží ve vzduchu a těsně před psem ho vyhodí nahoru. Proto Melissa doporučuje házet overy od země. A konečně, celý over je otázkou důvěry. Aby mohl hráč over správně hodit, měl by sledovat svou ruku, disk a místo kam chce disk vyhodit. Ne psa. Musí ho proto nechat pracovat samostatně a věřit mu, že skočí.

Práce na skocích

Několik psů ze semináře při overech nezvedalo zadní nohy a vyšší disky chytali tak, že zadní nohy nechali na zemi a „táhli“ je za sebou. Tento styl je pro psa nebezpečný. Vystavuje tak nepřiměřené zátěži kolenní a kyčelní klouby. V ohrožení jsou především křížové vazy v koleni. I tohle se ovšem dá řešit. Jak Melissa tvrdí: „Každý pes se může naučit správně skákat a bezpečně dopadat.“ Proto nám předvedla způsob, jakým by na skocích s těmito psy pracovala. Organizátoři ze dvou židlí a tyče vytvořili improvizovanou skočku a mohlo se začít:

Start ze správné pozice – Pes měl startovat na délku svého těla od překážky z pozice vsedě. Zde nás Melissa upozornila, že právě start ze správného sedu je velmi důležitý. Sedni mělo vypadat tak, že pes zastrčil tlapky pod sebe a přitáhl kyčle a kolena. Tato pozice psa nutí ke správnému odrazu zadními nohami.

Disk nad překážkou – Na začátek si hráč stoupne nad překážku. Disk drží v pozici upside down přímo nad skokovkou. Pes si vyskočí pro disk. V této fázi po psovi chceme, aby při výskoku zvedl zadní část těla a zatáhl pod sebe zadní nohy.

Disk za překážkou – Jakmile pes zvládá předchozí fázi, drží hráč disk (opět upside down) pár centimetrů za překážkou.

Hráč za překážkou – V dalším kroku se za překážku přesune i hráč, asi třicet centimetrů od skočky.

StrŽENí disku – Hráč disk drží upside down, stejně jako ve fázi 4. Jakmile je však pes úplně ve vzduchu, strhne hráč disk o pár centimetrů k zemi. Psa tak přiměje zakulatit záda – jako při kočičím hřbetu – a dopadnout na všechny čtyři tlapky.

Hození disku – Hráč psovi hodí floater. To znamená, že disk by se měl pohybovat pouze nahoru a dolů. Ne dopředu nebo do strany.

Psa chválíme za povedené skoky. Cílem celého cvičení je naučit psa správný odraz ze zadních nohou, zvednout zadek a zakulatit záda. Podle Melissy stačí se psem takto pracovat dvakrát týdně.

Hlavně postupně

Základním pravidlem, které neplatí jen ve frisbee, je postupné zvyšování našich nároků. Ať už trénujeme over, vault, cik-cak nebo cokoli jiného, měli bychom začínat tam, kde je to pro psa jednoduché. Po malém štěněti nebudeme vyžadovat přinášení disku až do ruky. S overem nebudeme začínat v plné rychlosti…

Napsala: Veronika Urbášková, foto: Lucie Schönová (Psí sporty)