Jindřich Pecháček… kamarád, nezkrotný živel, bavič, ale také skvělý hráč dogfrisbee.

Den před Ústeckým psím festivalem nebyl v Trmicích asi žádný závodník, kterého by nezasáhla zpráva o Jindrově úmrtí. České dogfrisbee tím přišlo o jednu z největších osobností. Jindra možná nepatřil k těm úplně nejlepším hráčům, ale dokázal vždy pobavit, jak diváky, tak i své „soupeře“. On v podstatě ani nikdy nezávodil.Dogfrisbee pro něj bylo tím, čím by mělo být-především zábavou a hrou, které se věnoval hlavně kvůli svému psu, o kterém tvrdil,že má místo mozku létající talíř. A když odcházel na hřiště nepřipravený, tak jen mimoděk prohodil:„Prostě si jdem zaházet“.

Jindra byl bavič do morku kosti a tím se stal nezapomenutelným. I lidem, kteří ho neznali, stačilo, aby se s ním dali do řeči na pár minut ve frontě u stánku a od té doby si ho 

pamatovali. Přestože věděl již delší dobu, že se blíží jeho konec, tak se snažil vše uchovat v tajnosti a i nadále bavil své okolí a měl ohromnou radost, když se mu to dařilo. Škoda jen, že Jindra nikdy neuspořádal žádný oficiální závod, neboť byl i skvělým organizátorem a hostitelem. Nejlepší soutěž, jaké jsem se kdy zúčastnil, byla právě na „Mýtince“ (Jindrou budovaný cvičák). Ráno před začátkem jednotlivých disciplín nechal nic netušící zúčastněné losovat z krabičky. Po přečtení lístků jsme zjistili, že nám přidělují některého ze psů, které si sebou přivezli ostatní. Pro někoho to bylo složitější, pro někoho snazší, ale každopádně se ten den všichni úžasně bavili!

Bez Jindry už nebudou soutěže nikdy stejné, něco se změnilo. Ale jak jsem ho znal, tak by nechtěl, abychom nějak přehnaně smutnili. Vždycky, když si na něj vzpomenu, tak mě zvedne náladu věta, kterou jsem od něj slýchával nesčíselněkrát…. “Pane, Vy vole, nebuďte skleslej a pojďte to pořádně rozjet!“

A tak bychom to měli rozjíždět i dál, už kvůli Jindrovi! A vzpomínat na to hezké, co jsme s ním prožili.