Na dogfrisbee soutěži v německém Verdenu jsem měl v létě jedinečnou příležitost setkat se se dvěma předními hráči dogfrisbee, Japoncem Yachi Hirai a Američanem Chuckem Middletonem, kteří přijeli coby rozhodčí.
Chuck patří k opravdovým legendám dogfrisbee. Se svými psy soutěží již neuvěřitelných 23 let a mnoho předních hráčů o něm vždy mluví s obrovským respektem.
Yachi je zase jeden z průkopníků dogfrisbee v Japonsku, kde se tento sport dnes těší obrovské popularitě a „japonský styl“ je v současné době „in“. Japonci přinesli do dogfrisbee ještě více akčnosti, jejich pohyby jsou neuvěřitelně hbité a plynulé a sestavy dostávají skvělé „flow“ – plynulost. Yachi v Německu kromě posuzování pořádal i seminář a každý z účastníků byl jeho prací unesen. „It‘s easy,“ byla nejčastější Yachiho věta. A když nám ukázal, jak na to, museli jsme mu dát za pravdu...Původně jsem chtěl udělat dva rozhovory, ale času nebylo nazbyt, a tak se povídání tak nějak promíchalo. Občas mi s dotazy vypomohli i sami zpovídaní...'

Jak jsi vlastně potkal psy?lastně potkal psy?

Yachi: Žil jsem v severní části Japonska, kde bývá spousta sněhu a je tam docela běžné mít nějakého saňového psa. Takže jsem se docela přirozeně stal musherem. Počátkem 80. let minulého století jsem poprvé zahlédl v televizi reportáž o dogfrisbee a moc se mi to líbilo. V té době jsem přišel o svého psa a tak jsem stál před otázkou – frisbee psa, nebo saňového psa? Nebylo ale možné sehnat border kolie, labradory nebo podobné psy... Zato sibiřské husky měl můj soused, tak jsem si opět pořídil husky...

Zkoušel jsi dogfrisbee s husky?

Y: Zkoušel (smích), ale vůbec to nešlo. To je nemožné. Husky jsou strašně nezávislí... O deset let později jsem ale potkal první borderku na Aljašce. To bylo v roce 1993. Koupil jsem si tam tedy moji první border kolii a začal jsem s dogfrisbee.

Byl jsi v té době první v Japonsku?

Y: Jeden z prvních určitě.

Věnuješ se i mushingu? Kolik máš vlastně psů?

Y: Více než dvacet, skoro třicet...

Takže ne 250, jak jsem někde slyšel?

Y: (Smích) Ne, to opravdu ne. Ale chtěl bych jich mít tak sto padesát. Pokud bych chtěl vyhrávat velké závody, potřeboval bych minimálně sto psů.

Jaké závody vlastně jezdíš?

Y: Sprinty.

Jaké psy používáš?

Y: Nyní mám své odchovy, jsou to kříženci pointerů.

Něco jako evropský saňový pes?

Y: Ano, ale moji psi jsou menší, hubenější a rychlejší...

A stále soutěžíš?

Y: Ano, pokouším se, ale je obtížné soupeřit s americkými a evropskými týmy. A je to také finančně velmi nákladné.

A co ostatní psí sporty v Japonsku?

Y: V Japonsku jsou rozšířeny v podstatě všechny psí sporty – flyball, agility...

Zkoušel jsi některé?

Y: Trochu jsem dělal agility, ale pak mi na ně nezbýval čas...

Co se ti vlastně líbí na dogfrisbee?

Y: Frisbee pes potřebuje všechno. Dobrý vztah a komunikaci s psovodem, oba musejí být osobnost, musejí být zkušení a šikovní. Pokud chceš být v dogfrisbee dobrý, a teď myslím samozřejmě freestyle, musí to být tvůj životní postoj. Tvoje sestava musí odrážet tvůj životní styl...

Ty jsi dříve jezdil i na skateboardu, je možné využít nějaké zkušenosti z tohoto sportu i v dogfrisbee?

Y: Byl jsem sponzorovaný skateboardista a vydělal si tím dost peněz. Dokonce jsem ve dvaceti letech začal dělat rozhodčího, což pro mne byla velká zkušenost. Také jsem jezdil na snowboardu. Oba tyto sporty jsou také freestylové a to mi určitě pomohlo později i u dogfrisbee při přípravě freestylové sestavy.

Můžeš najít nějakou spojitost mezi skateboardingem a dogfrisbeem?

Y: Určitě. Je tam sice jeden zásadní rozdíl – u snowboardingu ani skateboardingu nemáš psa. Společné mají třeba to, že vypovídají o tvém životním stylu...

Jaká byla tvoje první dogfrisbee soutěž?

Y: Tehdy to byla soutěž v minidistance pořádaná JDA (Japan Discdog Association). Prvního freestylu jsem se zúčastnil o rok později.

Jak jsi trénoval? V té době předpokládám nebylo vůbec jednoduché sehnat nějaké video, jako dnes, kdy jich jsou stovky na internetu...

Y: Měl jsem knihu od Petera Bloema. A to bylo vlastně vše. Ale já jsem si uměl vydedukovat, co pro tento sport potřebuji. Zjistil jsem, že nejdůležitější je házení, a tak jsem trénoval různé hody. Jako musher jsem věděl, že budu také potřebovat dobrého psa.

Čím se vlastně živíš? Je dogfrisbee tvoje práce, nebo si vyděláváš něčím jiným?

Y: Částečně ano. Něco si vydělám semináři dogfrisbee, ale hlavně dovážím psí žrádlo z USA...

S kolika psy v současné době trénuješ dogfrisbee a jak často?

Y: Se sedmi. Trénuji tak třikrát až čtyřikrát týdně.

Jak vypadá tvůj trénink?

Y: Používám intervalový trénink. Samotné cvičení je velmi krátké, ale několikrát za trénink. Vždy tak 5 minut ostře a pauza, znovu pět minut a pauza... 
Většinou tak třikrát čtyřikrát... Toto jsem převzal z mushingu.

Trénuješ stále techniku hodu diskem?

Y: Ano. Tady Chuck je můj učitel... V roce 2002, kdy jsme se poprvé potkali, mě strašně moc naučil. Byl jsem úplně šokován, co vše se dá s diskem dělat...

Kdo je tvůj „dogfrisbee vzor“?

Y: Chuck a také Melissa Heater, která mi ukázala spoustu nových hodů, a díky ní jsem změnil způsob házení...

Trénuješ sám, nebo s někým?

Y: S mým devatenáctiletým synem, který je rovněž skvělý dogfrisbee hráč. A také mám spoustu přátel po celém Japonsku, kteří mi pomáhají. Kamkoliv přijedu, někoho znám, a když je u nás například zima, mohu kdykoliv odcestovat ke známým na jih Japonska...

Japonci mají v Evropě pověst tvrdých pracantů, což mi příliš nesedí k freestylu...

Y: To je pravda... (smích) Já jsem trošku zvláštní Japonec...

Sleduješ například rozdíl mezi japonským a americkým přístupem k tomuto sportu?

Chuck: Já vidím velký rozdíl ve stylu...

Y: Američani jsou přirozeně šikovnější pro hod disku. Pravděpodobně to souvisí s tím, že od malička hrají nejrůznější hry, jako baseball, americký fotbal... Japonci se házení musejí většinou tvrdě učit. Z počátku je pro většinu z nich velký problém hodit 30–40 yardů... Speciálně pro ženy.

Věnují se v Japonsku dogfrisbee i ženy? U nás totiž celkově kynologii vládnou ženy...

Y: Ano. Spousta a jsou moc dobré. CH: Ve Spojených státech je v agility a flyballu také mnohem více žen, v dogfrisbee je to teď zhruba vyrovnané. Ale je pravda, že to byla doména mužů. Ženy mají velmi odlišný styl a techniku. Častěji zapojují do dogfrisbeevíce z tance.

Slyšel jsem o tobě, Yachi, že dokážeš rozeznat, který pes bude efektně skákat. Jak si vlastně vybíráš štěně pro dogfrisbee?

Y: Je těžké to vysvětlit. Sleduji stavbu těla štěněte. Mělo by mít dlouhé boky a ramena, čtvercový formát, ne příliš dlouhý, ale ani ne krátký krk a menší hlavu. Ale hlavně čistou hlavu. Nejdůležitější je u štěněte, aby mělo čisté otevřené myšlení. Pokud mi pes bude věřit, bude skákat...

Věnuješ se dogfrisbee pouze s borderkami?

Y: Mám i křížence a labradora.

Co je tvůj největší úspěch?

Y: Letos jsem byl druhý na Dogwood Festival Contest v Atlantě, což je každoročně asi největší dogfrisbee soutěž v USA. Může se jí totiž zúčastnit kdokoliv bez nutnosti se kvalifikovat. Soutěž probíhá v rámci velkého festivalu, takže přihlíží až tři tisíce diváků. Je to velkolepé a druhého místa z této soutěže si moc cením.Vloni jsem byl třetí na Mezinárodním finále USDDN, což se dá v současnosti pokládat za mistrovství světa v dogfrisbee.

Užíváš si stále soutěžení?

Y: Jasně. Dogfrisbee soutěže jsou mým životem.

Kolik ti je?

Y: Jednapadesát.

Jak si udržuješ fyzičku?

Y: To je tajemství. (smích)Věnuji se Cobujutsu, což je strašně staré bojové umění japonských samurajů. Učí nás dělat pohyby co nejúsporněji. Když ti teď řeknu, abys udělal dřep, nejprve se nepatrně nadzvedneš a teprve poté půjdeš dolů. Cobujutsu nás učí právě to, abych šel rovnou dolů. Můj pohyb sice může vypadat volnější, ale v dřepu budu daleko rychleji než ty...

Tak to pak chápu tvoji obratnost při dogfrisbee...

Y: To je přesně ono. Umím se hýbat rychle, ale vypadá to pomalu...

Byl jsi jeden z prvních, kdo s tímto sportem začal v Japonsku. Co si myslíš, že je nejdůležitější pro to, když dogfrisbee v naší zemi teprve začíná? Na co bychom si měli dát pozor? Na co bychom se měli zaměřit?

Y: Pro dogfrisbee jsou velmi důležité mezilidské vztahy. Hlavně se mezi sebou nehádejte. V tomto sportu vlastně ukazuješ svůj styl, svoji filozofii, a proto potřebuješ okolo sebe dobrou společnost, přátele... 

CH: Nejrychlejší cesta, jak se zlepšovat v dog-
frisbee, je spolupráce s ostatními. Pokud se budeš stranit, nikdy nedokážeš tolik jako v dobré partě. Pokud máš kolem sebe přátele, můžete si navzájem pomáhat a radit... Nikdo není schopen vidět sebe, pokud vás ale bude víc, můžete se navzájem pozorovat.

Co si myslíte o situaci, že v dogfrisbee figuruje několik organizací, které mají mírně odlišná pravidla a pořádají svoje soutěže? 

CH: Podle mého názoru a přesvědčení platí, že čím více organizací, tím lépe. Prvních patnáct let mého soutěžení jsme měli pouze jednu organizaci a podle mě to bylo omezující. Nyní je několik velkých soutěží, a ty se klidně jeden víkend můžeš účastnit soutěže UFO, další víkend Skyhoundz, další klidně USDDN, a nikdo se na tebe nebude zlobit. Tento otevřený přístup mi vyhovuje. Nevím, zda máte stejnou zkušenost zde v Evropě nebo v Japonsku, ale u nás je nyní zřejmé, že čím více možností výběrů máš, tím lépe pro samotný sport.

Jste spokojeni s pravidly a způsobem, jakým je dogfrisbee posuzováno? V Evropě se například začíná mluvit o tom, že by bylo pět rozhodčích, kteří by posuzovali každý zvlášť komplexně celé vystoupení a nejvyšší a nejnižší známka by se škrtly a započítávaly by se body jen tří z pěti rozhodčích... (současná pravidla využívají rovněž více rozhodčích, ale každý z nich se zaměřuje na něco jiného – jeden na psa, druhý na psovoda... – poznámka autora)

CH: Dogfrisbee se stále vyvíjí a na pravidlech USDDN je dobré to, že dávají návod, jak postavit sestavu. Pokud si ji podle těchto pravidel postavíš, samozřejmě s tvým stylem a dovednostmi, můžeš bodovat na jakékoliv soutěži, podle jakýchkoliv pravidel... A to se mi na těchto pravidlech líbí. Navíc každý soutěžící obdrží zápis s bodovým ohodnocením a podle toho ví, v čem by se měl zlepšit a co se mu podařilo.Náš sport ale bude vždy posuzován subjektivně, to k freestylu patří. Vždycky lidem říkám, chceš se zlepšit? Posaď se na židli rozhodčího a posuzuj nějakou soutěž. Když se totiž začneš koukat na jiné týmy očima rozhodčího, dokážeš se stejným způsobem podívat i na sebe a to ti pomůže vylepšit tvoji hru. A zároveň poznáš, jak nelehké je být rozhodčím. Když jsi rozhodčí, musíš dělat rozhodnutí, se kterými mnoho lidí nebude souhlasit...Já již soutěžím třiadvacet let a ne vždy jsem samozřejmě souhlasil s mým ohodnocením, ale rozumím tomu, že rozhodčí tak rozhodl.

Y: Podle mě je jedno, podle jakých pravidel se soutěží. Pokud je předvedená sestava dobrá, má šanci uspět podle jakýchkoliv pravidel. Nicméně si myslím, že mi nejvíce vyhovují pravidla a soutěže USDDN. Pravidla dávají jasnou představu, jak bude má sestava posuzována, a podle toho se mohu připravit. Vím, že ve Spojených státech bylo dlouhou dobu, přibližně do konce 90. let, jakési podivné tajemství, za co se boduje... Nikdo mi nebyl schopný říct, proč a za co jsem dostal tolik bodů.Dneska už je ale vše lepší...Zároveň si myslím, že se soutěží USDDN účastní v USA ti nejlepší hráči.

Stěžoval jsi si někdy?

CH: Ne, nikdy. Ne vždy jsem sice byl spokojený, ale je potřeba mít na paměti, že posuzování je subjektivní. V podstatě pokud nevyhraješ, nikdy nebudeš spokojený. (smích)A dokonce se mi stalo, že jsem vyhrál, a nebyl jsem spokojený s rozhodčími, jelikož si myslím, že měl vyhrát někdo jiný...

Myslíš, že máte ve Státech dostatek dobrých rozhodčích?

CH: Máme spoustu dobrých rozhodčích. Já osobně bych si ale přál, aby začali posuzovat i někteří další hráči. Zvláště ti, kteří si stěžují na práci jiných rozhodčích... Posuzovat není jednoduché a kdo to jednou zkusí, získá většinou k rozhodčím jako hráč větší respekt.

Posuzujete rádi?

CH: Raději soutěžím, ale cítím povinnost vrátit tomuto sportu alespoň část toho, co mi v životě dal. A jak nejlépe to vrátit? Pomáhat jiným lidem a dělat rozhodčího. Když se ohlédnu zpět na všechny soutěže, kterých jsem se zúčastnil, tak na každé z nich si musel někdo zvolit, že bude dělat rozhodčího. Jinak by ta soutěž nemohla proběhnout. 

Kdo je podle tebe v současnosti nejlepší dogfrisbee hráč?

Y: Já. (smích)Každý si přece o sobě myslí, že je nejlepší...

CH: Já si myslím, že v tomto sportu nelze říct, že je někdo nejlepší. Kdyby nejlepší hráči absolvovali pět soutěží za sebou, pravděpodobně by bylo pět různých vítězů. Týmy jsou velmi vyrovnané a podobně jako lidé i psi mají „své dny“. Určitě to znáš, že ti jeden den pes cvičí úplně úžasně, a druhý den, přestože se nic nezměnilo, je pes jako vyměněný...V Americe je tolik skvělých týmů, že nikdy nemůžeš říct, kdo vyhraje. Odhaduji to, že v USA je v současnosti okolo dvaceti týmů, které mohou pomýšlet na vítězství na jakékoliv soutěži.

Myslíš, že je dogfrisbee i v USA stále na vzestupu?

CH: Z hlediska mediální popularity byl zlatý věk dogfrisbee koncem sedmdesátých a v osmdesátých letech. V porovnání s minulostí ale opadl zájem médií. To je způsobeno tím, že je hodně týmů, které začaly dělat ukázky profesionálně, a dá se říct, že se Američané tímto sportem přesytili. Každý v Americe už viděl frisbee psa. Tady v Evropě je ale stále ještě mnoho lidí, kteří nikdy neviděli psa chytat disky a je to pro ně něco nového, úchvatného. Tyto dny už u nás minuly, ale z hlediska popularizace a kvality je dogfrisbee na vzestupu, i díky mnoha možnostem závodit v různých asociacích, jak jsme o tom mluvili. Kromě toho je ve Spojených státech přibližně padesát klubů, které dělají vlastní soutěže. Někdy podle pravidel velkých organizací, ale někdy pouze podle vlastních pravidel.

Kolik je v USA dogfrisbee týmů?

CH: To je dobrá otázka. Přesně nevím. Asi 300–400. Asi... To, že se týmy stále vylepšují, ale přináší i problémy. Často se stane, že si někdo, kdo si hraje se psem na zahradě a myslí si, že jeho pes je fakt dobrý, přečte v novinách o soutěži dogfrisbee a přihlásí se. Když pak vidí, co předvádějí někteří soutěžící, vezme potichu psa a raději se vytratí.V Americe jsou dva druhy začátečníků. Ti, kteří vidí pěknou sestavu a řeknou si, tohle chci umět, a začnou na tom pracovat, a ti, kteří si řeknou, tohle já stejně nikdy nedokážu...

Kolik lidí se v současnosti věnuje dogfrisbee v Japonsku?

Y: Minimálně deset tisíc. Zhruba pět set se věnuje freestylu, ostatní týmy dělají většinou jen distanční disciplíny. V Japonsku je každý týden minimálně jedna soutěž.

Jak moc populární jsou distanční soutěže v USA? U nás začátečníci přijedou raději na distanční soutěž než na freestyle...

CH: V Americe je stále nejoblíbenější freestyle, ale distanční soutěže nyní přicházejí do módy a jsou čím dál víc populární. Většina lidí se ale MiniDistance věnují jen proto, že je to součástí soutěže ve freestylu. (soutěž v dogfrisbee se skládá ze dvou kol freestylu a jednoho kola MiniDistance, při této disciplíně má tým 90 sekund na to, aby nasbíral co nejvíce bodů podle toho, na jakou vzdálenost disk hodí a pes chytne a přinese... – poznámka autora)

To je hodně odlišné od Japonska, ale i třeba od situace u nás...

CH: Myslím, že je pro rozvoj sportu strašně důležité, aby lidé dělali i distanční soutěže. V podstatě je to základ tohoto sportu a každý z nás tím začínal. Jeden disk, hodit, přines. Málokdo začal při prvních pokusech hned nacvičovat freestylovou sestavu...A co je vlastně freestyle? Ten se přece skládá ze tří základních elementů dogfrisbee – honění disku, chycení a přinesení. U MiniDistance to jde akorát do té nejprostší podoby. To je základ našeho sportu.

Co si myslíte o bezpečnosti psa při dogfrisbee?

CH: Věnuji se tomuto sportu už třiadvacet let a viděl jsem méně než pět zranění a žádné z nich nevzešlo z nějakého vysokého skoku. Ani jedno z nich naštěstí nebylo nijak vážné a psi se mohli během několika minut normálně pohybovat. Moje dlouholetá zkušenost mi dokazuje, že je to naprosto bezpečný sport. Ovšem opatrnost je na místě.

Y: Většina pádů psa je způsobena špatně hozeným diskem. A na to je potřeba myslet a zaměřit se na trénink přesných hodů. Ale jinak souhlasím s Chuckem...

Ptal se Jakub Štýbr (Psí sporty)