Melissa dnes již patří k legendám dogfrisbee. Setkání s ní pro mne bylo jedním z největších zážitků při mé první účasti na ME v roce 2005. Byl jsem proto moc rád, když nám přislíbila coby rozhodčí účast na loňském ME, které jsme pořádali v Mnichovicích u Prahy. Melissa je totiž nadšený vyznavač dogfrisbee, ale rozhodně jí nechybí přirozený odstup a nadhled. A v tom je její půvab...

Melisso, v Evropě je dobře známá historka o „výtržnictví“ Alexe Steina, který vběhl v přestávce baseballového utkání LA Dodgers na hrací plochu se svým whippetem Ashleym Whippet a začal nadšeným divákům poprvé v historii předvádět dogfrisbee. Byl to ale ve skutečnosti ten největší impuls, který nastartoval tento sport?

Alex Stein, v té době hráč ultimate na jedné z losangeleských univerzit, přišel na to, že jeho pes Ashley Whippet má výjimečný talent na chytání disků, a tak chtěl najít způsob, jak se o jeho um podělit s okolním světem... Samozřejmě ho napadlo, že by mu jeho „speciální pes“ mohl pomoct financovat studia.

Potom, co Alex a Ashley předvedli neuvěřitelných sedm minut skutečné dogfrisbee show na stadionu Dodgers, Alex byl zatčen a Ashley se ve zmatku ztratil.

Vše zachránil Irv Lander – velký milovník zvířat a shodou okolností i promotér zaměstnaný u výrobce disků Wham-O, který měl na starosti juniorské mistrovství v ultimate frisbee. Irv vypátral ztraceného Ashleyho a podařilo se mu dostat z vězení i Alexe...

Během následujících let založil Irv s Alexem a Eldonem McIntirem AWE (Ashley Whippet Enterprise) a využili popularity Ashley Whippeta pro rozvoj a popularizaci dogfrisbee. Společně pak vytvořili sérii turnajů s názvem Ashley Whippet Invitational (AWI).

Ashley s Alexem vyhráli první tři mistrovské turnaje v letech 1975–77, které se pořádaly podle starých Toss&Fetch pravidel, kde se hodnotila jak vzdálenost, tak i styl.

V té době probíhaly i turnaje, na kterých se házelo ze středu kružnic různých poloměrů a úkolem bylo každý následující hod hodit do vzdálenějšího a vzdálenějšího kruhu. Rovněž probíhaly soutěže podobné dnešnímu dogdartbee, kde je naopak úkolem trefit z určité vzdálenosti střed kružnic.

V 80. letech se na turnajích pořádaných Peterem Bloemem poprvé objevil formát obdélníkového 40yardového hřiště vymezeného i bočními čárami tak, jak je známe dodnes. Zároveň byl čas vystoupení omezen na 60 sekund. Peter se rovněž společně s Irvem, Alexem a Eldonem podílel na vzniku freestylu s více disky. Po představení formátu soutěže, ve které se sčítaly výsledky z freestylu a Toss & Fetch v mistrovské sérii AWI, vstoupili do dogfrisbee velcí sponzoři v čele s firmou Purina, která je jedním z hlavních sponzorů tohoto sportu dodnes. Celoroční kolotoč soutěží byl rozdělen na lokální a regionální akce, ze kterých se dalo kvalifikovat na světové finále. To se každoročně pořádalo v centru Washingtonu na Washington Monument Grounds.

V těch dobách existoval pouze jediný šampionát a každoročně vzešel jediný světový šampion. Příznivců tohoto sportu neustále přibývalo a asi největší boom byl okolo roku 1988, kdy vzniklo mnoho nových klubů.

Podle AWI pravidel se pořádalo mnoho lokálních soutěží v parcích a rekreačních oblastech a 4–6 regionálních soutěží, ze kterých se první dva týmy nominovaly do světového finále. Regionální soutěže však byly „uzavřené“ pro dané geografické oblasti, takže každý se mohl účastnit dle bydliště pouze jedné kvalifikační soutěže. Během let se však zjistilo, že tento uzavřený systém s jedinou šancí kvalifikovat se do světového finále, je nevyhovující. V roce 1994 tak byla v Denveru poprvé uspořádána „otevřená“ kvalifikace a od roku 1997 se pořádaly dokonce dvě otevřené soutěže ročně.

Proč je tedy dnes dogfrisbee scéna tak roztříštěná a v podstatě není jeden hlavní turnaj, ze kterého by vzešel jasný mistr světa?

V roce 1998 zasáhla dogfrisbee těžká rána, zemřel Irv Lander. Mezi jeho synem Stevem a Peterem Bloeme vznikl spor o pokračování organizace AWE a pořádání AWI. Důsledkem byl odchod Petera z těchto organizací a založení vlastní společnosti Skyhoundz o dva roky později. AWI tedy převzal Steve Lander, který ovšem nebyl schopen v jejím vedení pokračovat a v roce 2001 předal všechna práva Alexu Steinovi. Z tohoto důvodu se také nepořádalo světové finále v letech 2001 a 2002.

A můžeš prosím popsat situaci v USA nyní?

Úmrtí Irva Landera a boj uvnitř AWE a AWI rozdělily dogfrisbee do několika organizací a pravděpodobně už se nikdy nepovede vrátit vše zpět. V současné době dogfrisbee v USA zastřešují tři největší organizace US Disc Dog Nationals Steering Committee (USDDN), UFO a Skyhoundz. USDDN je mezinárodní organizace vzešlá z hráčů a pro hráče. Řídící výbor tvoří 28 hráčů jednotlivých zemí, kteří zastupují své kluby. Ti rozhodují o pravidlech a akcích pořádaných podle USDDN. UFO je nezisková organizace řízená pěti lidmi a Skyhoundz je soukromá výdělečná firma řízená dvěma bývalými mistry světa, která pořádá svůj světový pohár za účelem prodeje vlastních produktů Hyperflite. Existuje ještě několik menších organizací, ty jsou však z celkového hlediska zanedbatelné, jelikož pořádají maximálně tři soutěže ročně.

Jak ses dostala k dogfrisbee ty?

Já jsem tento sport objevila s mou border kolií Cody, krásným trikolorním psem, který byl strašně aktivní a hrozný ničitel. Od štěňátka jsem si s ním hrála s míčkem, abych ho dostatečně zabavila, to ale nebylo dost pro jeho mentální vyžití. Byl tak inteligentní a vynalézavý, že jednoho dne si otevřel otočnou koulí dveře do špajzu a roztahal všechny věci po celém domě. Prostě čtyřměsíční borderka, která znala jen hru s míčkem... (smích)

Jelikož jsem vyrůstala na farmě v Michiganu, kde jsem jezdila na koních, uvědomila jsem si, že házení míčku ho asi dostatečně nezabaví, a začala jsem s ním cvičit různé triky. Byl doslova neunavitelný... V jedněch místních novinách jsme po nějaké době objevili upoutávku na jedny z prvních lokálních soutěží Greater Atlanta Dog & Disc Clubu v rámci Psího dne na podporu opuštěných psů v útulku. Tento den změnil náš život. Můj muž Steven se zúčastnil v Toss & Fetch a obsadil 2. místo. A to vítěz soutěže byl účastník světového finále! Já jsem se s Codym přihlásila navíc do soutěže o nejlepší trik a s cvikem, kdy se Cody na povel přikryl dekou, jsme vyhráli.

Potom, když jsme přišli domů, jsme si nemohli nevšimnout, že Cody je unavený a usnul. V tu chvíli jsme si s manželem uvědomili, že dogfrisbee je klíč k tomu, abychom byli všichni šťastni. Od okamžiku, kdy vstoupil do Codyho života disk, jeho destruktivní sklony skončily...

Věnuješ se i jiným psím sportům než dogfrisbee?

Jsem profesionální trenérka obedience, vyučuji dogfrisbee, agility, dog diving i dogdancing a mám rozsáhlé zkušenosti s tréninkem tělesné kondice u psů. Přestože jsou moji psi například v agility velmi dobří a rychlí, neběhám závodně, podobně, jako se závodně nevěnuji dog divingu nebo dogdancingu. Vycházím tak z toho, co jsem se naučila na farmě, kde jsem na koních závodila v barelových soutěžích. Můj otec mi vždycky říkal, že aby kůň byl v něčem dobrý, musí trénovat různé druhy disciplín. Za prvé je to dobré pro jeho fyzickou zdatnost a zároveň se tím odbourává šablonovité chování. Pokud se ale chci něčemu opravdu věnovat, závodit bych měla jen v jednom sportu.

V roce 1997 jsi zvítězila ve světovém finále. Jak na tento úspěch vzpomínáš?

Rok 1997 byl nejlepším a nejhorším rokem v mém životě. Potom, kdy jsem jako první žena ve třiadvacetileté historii tohoto sportu vyhrála světové finále, mohla jsem si dovolit otevřít svou psí školu a jezdila jsem na předváděčky do Japonska. Přišla jsem ale také na to, že mnoho lidí z mého okolí mi začalo závidět a chtěli získat to, co jsem měla já, za každou cenu.

Představ si tu nejhorší situaci, která se ti může stát, a pak si představ, jak bys reagoval. Buď z tohoto sportu úplně odejdeš, nebo se naopak ponoříš do práce a pokusíš se změnit vše k lepšímu. Já si nakonec zvolila tu druhou možnost a rozhodla jsem se udělat vše pro to, aby tento sport byla především zábava, aby byl bezpečný a spravedlivý pro všechny soutěžící.

Náš sport se v té době vydal různými směry a několik z nás si dalo za úkol vytvořit bodovací systém, kde se bude zvlášť hodnotit pes, psovod, tým a úspěšnost chycených disků. To podle mne umožňuje psům různých schopností a stejně tak i lidem různých schopností soutěžit rovnocenně. Především byl však kladen důraz na bezpečnost psů. Za tímto účelem vznikla organizace USDDN.

V druhé půli devadesátých let se totiž bezpečnost vůbec neřešila a při honbě za titulem někteří soutěžící hnali svá vystoupení do extrému. Nebezpečné byly především velmi vysoké vaulty (skoky psa s odrazem od těla psovoda – pozn. autora).

Nyní věříme, že se USDDN brzy stane mezinárodní členskou organizací.

Dá se odhadnout, kolik lidí se dogfrisbee věnuje?

Dogfrisbee jako sport mělo období, kdy bylo v USA velmi populární, a to především koncem 80. let 20. století. Nicméně si myslím, že v současné době má největší členskou základnu, jakou kdy mělo. Za těch 34 let, kdy se v tomto sportu soutěží, odhaduji, že počet soutěžících je přes 30 tisíc. Někteří již od tohoto sportu odešli, ale mnozí z nás zůstali dodnes.

Je něco, čím se dogfrisbee od ostatních kynologických sportů liší?

Dogfrisbee je velmi podobné ostatním psím sportům kvůli týmové práci, důvěře a tréninku nutnému pro soutěžení. Výrazně se ale liší v tom, že vyžaduje mnoho tréninku techniky hodu, tedy tréninku bez psa. Pokud neumíš hodit disk tak, aby letěl, pes ho nemůže chytit... Mnoho lidí si myslí, že dogfrisbee je silový sport, opak je ale pravdou. Dogfrisbee vyžaduje především techniku.

Pokud se chci naučit určitý hod, nejprve musím přijít na to, jak disk uchopit, jak si stoupnout, jak vést pohyb ruky, a také zjistit, jak vane vítr.

Nesilovost našeho sportu dokazuje i fakt, že hřiště na dogfrisbee, tedy kromě long distance, je dlouhé pouze 40 yardů. Podle mě je každý schopen se naučit házet 40 yardů. Muži nemusejí ani házet naplno a ženy musejí uplatnit především dobrou techniku.

Jako rozhodčí cestuješ po celém světě a i na USDDN Finals máš možnost vidět týmy z různých koutů naší planety. Liší se nějak styl jednotlivých hráčů?

Je spousta rozdílů mezi styly v USA, Japonsku, Kanadě a Evropě. Američané jsou velmi kreativní a spousta z nich má skvělé házecí dovednosti. Na japonských týmech je vidět, že se v tréninku pečlivě věnují přesnému házení disků, plynulým přechodům mezi figurami a jejich sestavy jsou rovněž velmi kreativní. V Kanadě se dogfrisbee provozuje teprve asi 7 let a za tu dobu se hodně zvedli především díky nápaditosti jejich sestav.

V Evropě je to různé v každé zemi. Všimla jsem si, že mnoho hráčů se zde soustředí především na přesné hody, ale jsou i oblasti, kde upřednostňují kreativitu a originalitu. Pár týmů je zde už schopno skloubit vše dohromady a předvést to i na soutěži.

Do zemí, kde se s tímto sportem teprve začíná, je podle mne nejdůležitější přivézt zkušené týmy, které pomohou a poradí s tréninkem. Díky tomu se pak mohou i týmy ze začínajících zemí dostat velmi rychle na špičkovou úroveň.

Moje zkušenost je i taková, že s čím více psů trénuješ a soutěžíš, tím rychleji se učíš a tím lepší pak můžeš být hráč.

Jsem velmi překvapená, jak rychle se zvedla úroveň dogfrisbee v Polsku a v Česku.

Jaké jsou nejoblíbenější psí sporty v USA?

Myslím, že nejpopulárnějším psím sportem v USA je agility a obedience, nicméně já mám nejraději dogfrisbee. Z dalších sportů se ráda věnuji i agility, dog divingu a dogdancingu.

Ptal se: Jakub Štýbr, foto: archiv Melissy Heeter

Připraveno pro www.psisporty.cz