Byl to boj do posledního hodu. Nakonec Míša Andrová díky skvělému výkonu v poslední disciplíně poslední soutěže prvního ročníku Dog Chow DiscDog Cupu obsadila 3. místo, což jí zajistilo celkové vítězství. Tomuto titulu však předcházely skvělé výkony po celou sezonu a to nejen ve zmíněném poháru, ale i na soutěžích v zahraničí...

Míšo, díky pěkným výkonům po celou sezonu jsi vyhrála celkové hodnocení Dog Chow DiscDog Cupu 2007. Je to pro tebe největší úspěch, nebo si ceníš spíš nějakého dílčího úspěchu?

Mám z toho velkou radost. Nejvíc si cením podařených závodů ve freestyle, ale radost mám z každého úspěchu. Nejdůležitější je můj dobrý pocit, když se podaří vše, co jsem chtěla předvést.

Vítězství v celkovém pořadí DCDDC 2007 znamená, že musíš umět jak freestyle, tak tzv. distanční soutěže, kde se soutěží o nejdelší hod, hody na přesnost nebo rychlost. Co je podle tebe obtížnější? Která disciplína tě nejvíc baví?

Distanční závody bych přirovnala k atletice a popravdě, ta mi nikdy extra nešla. Oproti tomu freestyle je show. Já rozený showman nejsem. V podstatě jsem nesmělý introvert. Při show by se měl člověk i usmívat a to já, když se soustředím, abych to Arnice správně házela, vůbec neumím. Přesto mě freestyle baví víc než distanční závody.

Můžeš nám popsat, jak se na soutěže připravuješ?

Dvakrát za týden si chodíme asi na dvě hodiny zaházet. Na začátku tréninku Arniku rozběhám a hodím jí pár jednoduchých hodů. Pak zkouším různé cviky do sestavy a postupně je spojuji. Trénink se psem však netrvá v kuse déle než 10 minut. Pokud je s kým, zaházíme si bez psů. Jinak se snažím udržovat Arniku v dobré fyzické kondici i jinými sporty, než je dogfrisbee.

Máš nějaký speciální tréninkový režim těsně před soutěží ,nebo to spíše neřešíš?

Nejlepší recept na předzávodní trénink je netrénovat a dopřát pejskovi i sobě trochu odpočinku. Tak týden před závody chodíme pouze na procházky a necvičíme vůbec nic. Na soutěži je lepší použít jednodušší, ale zato dobře zvládnuté cviky, které máme obě procvičené, než se na poslední chvíli snažit naučit něco nového. Takto bych si to teoreticky představovala, ale v praxi to funguje tak, že ještě těsně před závody vymýšlím sestavu. (smích)

Kdy jsi vlastně s dogfrisbee začala a jak tě napadlo se tomuto sportu věnovat?

Úplně poprvé jsem se dostala k létajícímu disku přes agiliťáky. Disk byl látkový a nedalo se s ním hodit moc daleko. Arniku jeho aportování hrozně bavilo, a tak jsem se o frisbee začala zajímat více. První informace o tom, že existuje nějaký sport jménem dogfrisbee, jsem získala na německých webových stránkách. Jenže byl problém sehnat správný disk. Pátrali jsme dál, až jsme našli tvé stránky a pak jeli na první seminář. Tam to vlastně všechno začalo. Především jsme pochopili, o čem dogfrisbee je, jak vypadá naživo, a poznali skvělé lidi. Pak už to šlo rychle. Nechala jsem se přemluvit a vyjeli jsme na závody do Polska...
Myslím, že nikdy nezapomenu na to, jak jsem si teprve v autě četla pravidla, jakou jsem měla trému, a na to, jak jsme poprvé viděli spoustu výborných týmů. Byla to nezaplatitelná zkušenost.

Jezdíš pravidelně i na soutěže do zahraničí. Kde se ti nejvíc líbilo? Liší se nějak soutěže např. u nás, v Polsku či Holandsku?

Nejvíc se mi líbilo loňské ME v Polsku. Z Česka vyrazila skvělá parta a atmosféra závodů byla úžasná. Rok předtím jsme byli také na ME, které proběhlo v Holandsku. Tyto závody byly především velkou zkušeností, poprvé jsme měli šanci srovnávat výkony těch nejlepších týmů z různých zemí, ale organizace byla slabší a atmosféra téměř nulová. Možná to bylo tím, že jsme nikoho neznali, nebo tím, že si nás neustále všichni pletli s Poláky, ale spíš to asi bylo hlavně přístupem Holanďanů. V dogfrisbee jsou ale přesto vážně dobří.
V Polsku na nás byli vždycky příjemní a přijali nás mezi sebe, v Německu jsem zatím neměla možnost závodit, ale byla jsem na semináři, který vedli Němci Marcus Wolf a Sabina Bruns, a jestli jsou všichni Němci stejně sympatičtí, není o čem mluvit...
A nakonec závody u nás. Ty jsou ze všeho nejlepší. Všichni se znají, atmosféra je výborná, všichni fandí všem a navzájem se podporují. Dogfrisbee u nás zatím příliš lidí nedělá, ale pevně věřím, že bude nadšenců stále přibývat.

Jaký tým z těch, které jsi viděla na vlastní oči, tě nejvíce zaujal?

Nejvíce se mi líbí Marcus Wolf se svou fenkou australského honáckého psa Wursti. Jsou skvěle sladěným týmem. Marcus nedělá sekané pohyby a celková sestava vypadá plynule. Laikovi připadá, že na tom vlastně není vůbec nic těžkého, že je to všechno hrozně jednoduché. Takhle bych to jednou chtěla umět.

Občas je možné zúčastnit se semináře s nějakým zkušeným hráčem ze zahraničí. Myslíš, že mají tyto většinou jednodenní kurzy smysl? Který ze seminářů se ti nejvíce líbil?

Každý seminář byl zatím skvělý. Škoda, že jen jednodenní, ale tím, že druhý den byly závody, bylo to pro psy náročné a rozhodně to stačilo. Nejvíce se mi líbil seminář s Američany Ronem Watsonem a Apryl Lea. Ale zatím o dogfrisbee vím stále málo a tak „hltám“ každou informaci.

Co bys poradila začátečníkům, aby se vyvarovali případných chyb v počátcích?

Především začínat od jednoduchého. Vaulty (skoky s odrazem od těla – poznámka autora) vypadají sice lákavě a efektně, ale důležitější pro začátek je naučit se dobře házet. Trénink přizpůsobit i momentální náladě. Vštípit správné a zcela základní návyky pro dogfrisbee, což je chytání, pouštění a aportování. U borderek už od začátku hlídat, aby disky nepásly. Začínat rovnou se dvěma disky.
A hlavně házet, házet a házet bez psa.

Tvoje fenka Arnika Fitmin je plemene border kolie. Dovedeš si představit mít pro dogfrisbee i jiné plemeno? Lákalo by tě nějaké zkusit?